Rozhovor s Janem Ondrouškem, který s pomocí Domácího hospice 14 pomocníků pečoval o svou 46letou sestru. Sám je od 27 let po nehodě na motorce připoután na invalidní vozík. I přesto stále pracuje jako vývojář v automobilovém průmyslu.

Vaše rodina využila naši hospicovou péči, když jste pečovali o sestru. V čem vnímáte, že jsme vám byli užiteční?

Vzít si člena rodiny domů, aby zde zemřel, je pro každého obrovskou psychickou zátěží, bez ohledu na důvod. Ale jediné, co si z té doby pamatuji, je okamžik, když jste přišli. Všichni jsme byli vyděšení. Dívali jsme se na vás a vy jste promluvila a řekla: „Nebojte, to zvládneme.“ Ta chvíle mi zůstala v paměti. Ten strach a najednou přijde někdo, kdo ti řekne: „Nebojte se, zvládneme to.“ To je to nejvíc. A to se nedá finančně vyčíslit. Když jsme vám pokládali další otázky, říkali jste: „Jo, to zařídíme, to přivezeme, to uděláme takto.“ A hlavně jsme se báli, aby moje sestra netrpěla bolestmi. A vy jste nás uklidnili, že to vyřešíte. Fascinovala mě i spolupráce s doktorkou. Kdykoli vznikl nějaký problém, zavolali jste a vše se okamžitě vyřešilo. Když víš, že ti blízký člověk umírá, chceš jediné – aby netrpěl. A vždy, když jste přijeli, věděl jsem, že bude všechno v pořádku.

Jakou jste měli představu o naší péči? Naplnila se, nebo vám něco chybělo či vás něco překvapilo?

Upřímně, čekal jsem přesně to, co jsme dostali, ale nedokázal jsem si to úplně představit. Když na vás švagr dostal kontakt, říkal jsem si, že to je hospic, nejsme první ani poslední, takže musíte vědět, co děláte. Doufal jsem, že vše zvládnete, a moje očekávání to jen potvrdilo. Spíš bych řekl, že to bylo o 100 % lepší, než jsem si dokázal představit, protože každý se s takovou situací setkává poprvé a neví, co má čekat. Byli jsme vyděšení. Ale klid a jistota, kterou jste nám poskytli, to bylo to nejvíc. A to, že jste zařídili všechno. Postele, léky, věci, příspěvky, které jsme nemuseli zařizovat. Určitě by se to nějak zvládlo, ale to by byla další starost, která bere energii, kterou jsme v tu chvíli neměli.

Pokud byste se rozhodovali znovu, jestli vstoupit do náročné péče, rozhodli byste se stejně?

Na sto procent! S větší jistotou než předtím. Jak jsem říkal, byli jsme vyděšení. Nikdo nevěděl, co nás čeká. Nejraději bys všechno vystřihnul, aby se to nestalo, ale to prostě nejde. Osobně si myslím, že péče doma je lepší nejen pro pacienta, ale i pro pozůstalé. Když člověk umře v nemocnici, hůř se smiřuješ s tím, proč umřel. Když umírá doma, máš čas se s tím smířit, vidíš, že ta smrt je v tu chvíli to nejlepší, co ji může potkat. A přišla chvíle, kdy jsme se modlili, aby už odešla, protože jsme věděli, že to bude pro ni lepší. Když někdo zemře v nemocnici, to umírání není tak drsné v tu chvíli, ale zůstaneš s tím 20 let, protože se s tím nevyrovnáš. Když umře doma, je to ten měsíc, dva, fakt drsný, ale pak už přišel klid. Když umřela, tak se mi obrovsky ulevilo. A myslím že i mámě a všem. Věděli jsme, že ji nic nebolí a že jsme ji doprovodili k tomu, co ji nevyhnutelně čekalo, relativně v klidu.

Vaše sestra byla velmi výjimečná osobnost. Povězte nám o ní něco.

Byla nesmírně paličatá. Mířila hodně vysoko a měla na to. Když jsi vrcholový sportovec, soustředíš se jen na to a v tom jsi dobrý. Moje sestra byla taková. Plně se soustředila na práci, na ekonomiku, kterou milovala, a vůbec se nezajímala o své zdraví. Na druhou stranu, její úspěchy byly právě důsledkem toho, že se na práci soustředila tak intenzivně. A ona o tom opravdu hodně věděla. Když dělala doktorát, přednášela, protože věděla víc než přednášející. Osobně bych byl radši, kdyby nebyla tak úspěšná, ale byla tady, jenže to byl její život a její volba. Na Slovensku změnila život mnoha dětem. Vedla tým, který vyhrál nějakou soutěž, jeli do Ameriky a získali tam cenné zkušenosti. No a pak i mě změnila život. Po všech rehabilitacích jsem měl jít domů, jenže tady nebyla žádná péče, která by rodině pomohla. Tak do ústavu. Jenže já už jsem měl domluvenou práci. Tak jsem si říkal – půjdu do ústavu pro mentálně postižené (jiný tu nebyl) a budu od tamtu pracovat? A to se ségře hodně nelíbilo. Pak mohla dát máma výpověď a zůstat se mnou doma, ale to jsem zase nechtěl já. Tak jsem kvůli tomu byl půl roku na LDN a ségra tak dlouho otravovala, až někde ze středočeského kraje udělali detašované pracoviště v Jičíně a vznikla 1. terénní asistenční služba, takže jsem se mohl vrátit domů a oni mi jezdili pomáhat s péčí, když byla máma v práci. A stejně tak jezdili i k dalším lidem, kteří díky tomu nemuseli zůstat v ústavech.

Vy sám jste na vozíčku, přesto pracujete a jste aktivní. Změnilo se vaše smýšlení před a po nehodě?

Obrovsky. Byl jsem úplně jiný člověk. Když mi bylo 27, měl jsem rozjetou kariéru, nadprůměrný plat, 2x týdně jsem chodil do posilovny a byl jsem v podstatě ten klasický mladý frajírek. Koupil jsem si motorku, jezdil na lyže do Alp, koukal jsem po ženských, ženský po mě…a najednou ze dne na den nemáš nic. Byly to těžké roky, než jsem si na to zvykl. Změnil se celý můj pohled na život. Peníze ztratily hodnotu. Každý chce větší auto, větší barák, větší dovolenou a pak jsou otroci hypoték. A je to úplně zbytečné. Pro mě peníze pozbyly platnost. Jestli budu mít milion dva tři…bude ségra zdravá? Žádný prachy mi ji nevrátí.  Budu chodit? Ani peníze celého světa mě na nohy nepostaví. Má to smysl?  Slunce svítí zdarma, a hezké chvíle si tvoříš sám. Teď si třeba dám dobrou kávu, a to je to, co mi dělá radost. Třeba koupil jsem si bavoráka, 2roky starý, luxusní auto a čekal jsem, že z toho budu mít radost, jako tenkrát z té motorky, když jsem chodil a zjistil jsem, že ne. Ta radost se z těch peněz vůbec nedostavila. Nic. Až když se člověk dostane do nějaké krize, tak nad tím začne přemýšlet jinak. Můžu říct, že Bůh se ke mně obrátil zády? Já si to rozhodně nemyslím a nemyslím si to ani o ségře. To je spíš na opak. Je to prostě něco, co mě mělo hodně naučit. Pěkné věci mě tak neutvářely jako ten hnus, co jsem prožil. Když bychom všichni žili jako v ráji, tak si toho nevšimneme.

Bojíte se smrti?

Ne, vůbec. Mám za sebou klinickou smrt, takže jsem se nebál ani té sestřiny. Bál jsem se spíše toho, co bude předtím. Toho umírání. Mě osobně už smrt nijak nestraší. Spíš mám obavy o to, jak se s tím vyrovnají moji blízcí, rodina. Chci, aby byli zdraví a šťastní.

Chcete něco vzkázat našim čtenářům?

Vnímám, že je důležité o tom mluvit. To je v podstatě důvod, proč tento rozhovor vznikl. Aby se vaše služba dostala do širšího povědomí. To, co jste přinesli, je klid pro rodinu. Provedli jste nás tím vším. Když jste přišli s kufříkem, vždy v něm bylo všechno, co jsme potřebovali. A když něco chybělo, zavolali jste a okamžitě to bylo. Vždy jste to zařídili. Kéž by tuto službu mohlo využívat více lidí.  Bylo by lepší, když byste měli větší finanční zázemí. Velmi bych si přál, aby se našli lidi, kteří vás budou podporovat, protože si to jednoznačně zasloužíte a ta práce je opodstatněná, a proto jsem vás podpořil a budu podporovat dál. Když byste třeba měli fakt plný sklad věcí a vždycky jste mohli sáhnout a nemuseli se klepat, jestli vám nebude něco chybět a k tomu auto, kterým to převezete. Prostě to stojí prachy. Přál bych vám větší podporu od státu, ale i od soukromého sektoru. Jenže tohle není líbivé. Být spojený s hokejem vypadá líp než být spojený se smrtí. Vždyť vy nestojíte miliardy. Jenže když se Tě to netýká, tak Tě to nezajímá. Vy i při tom nízkém rozpočtu poskytujete perfektní službu

Moc děkujeme za Vaše slova a přejeme spousty krásných zážitků

S Janem Ondrouškem si povídala Lucie Stránská