Je velmi zásadní, jaký zaujímáme postoj k situacím a událostem, které nás v životě potkávají. Často se v osobním i pracovním životě setkáváme s tlakem společnosti, že je třeba bojovat a nevzdávat se. Dovolte nám proto malou úvahu k tomuto tématu.

Život nás staví před mnohá rozhodnutí, dostáváme se do různých situací, řešíme mnoho problémů. Většinou se cítíme bezpečně, když si můžeme o věcech rozhodovat sami, když my určujeme běh našeho dne. Jenže občas se stane, že nám do života vstoupí nepředvídatelná změna plánu. Jsou chvíle a situace, které my nemáme plně ve svých rukou. Tehdy se stavíme do pozice „BOJ“. To dám; zvládnu to; postavím se tomu; zabojuji; jdu hlavou proti zdi; urvu to; … Určitě je zdravé o změny usilovat, neuzavírat se do sebe a plakat nad sebou. Jedno nebezpečí tu zůstává: k boji patří napětí, strach, stres, mnohdy prohra, rezignace, vyčerpání ze zápasu. Můžeme pak slyšet závěry blízkých, nebo novinářů, že dotyčný „Svůj boj o život bohužel prohrál“, „Ona to vzdala“, atp.

Není vůbec jednoduché najít na těžké situaci něco dobrého, poznat, čemu nás má naučit. Často si klademe otázku, proč nás něco takového vůbec muselo potkat. Pokusme se na takové chvíle nahlížet jako na něco, co prostě JE, ne jako něco, co je ZLÉ. Nikdo z nás nikdy přesně neví, proč nás v životě potkávají nepříznivé situace.

Co s tím? Existuje nějaká jiná varianta? Jak na věcech pracovat, potýkat se s nimi, dělat vše, co je v našich silách, ale nebýt v pozici stálého bojovníka?

Zkusme být spíše poutníky než bojovníky. Přijímat věci kolem sebe a ODEVZDÁVAT JE. Odevzdat se znamená pokojně zavřít oči své duše, odvrátit myšlenky od trápení a spolehnout se na vyšší moc; na vědomí, že vše je tak, jak má být; na Boha; … Jak se to dělá, když chce člověk ukončit boj? Je to podobné, jako když přestaneme hrát přetahovanou – prostě pustíme provaz. Přestaneme prosazovat vlastní vůli. Naučíme se důvěřovat a začneme zakoušet opravdové a hluboké uvolnění.

Odevzdání znamená vstát ráno z postele a říct si: “Nevím, co mě má dnes potkat. Jistě, něco jsem si na dnešek naplánoval – půjdu do práce, posekám trávník a tak dál. Jsem ale pokorně srozuměn s tím, že to všechno je jenom pracovní plán. Určitě dozná změn, vstoupí do něj věci, s nimiž jsem nepočítal. Potkají mě překvapení – možná krásná, a možná děsivá. Nastanou situace, které přede mnou otevřou nové cesty. Věřím, že mě tohle všechno povede správným směrem a pomůže to mému já, mé duši, co nejplněji se rozvinout.”

Křesťanské Velikonoční svátky nám dávají příklad, jak se odevzdávat, jak nelpět na své vůli. A ukazují nám, jak právě skrze odevzdání se nepřichází prohra, ale vítězství – vzkříšení. Přejeme Vám, ať máte odvahu pokojně zavřít oči své duše a nechat svá srdce naplňovat pokojem, radostí a láskou.

Tým Domácího hospice 14 pomocníků

(Inspirováno knihou Lekce života, Elizabeth Kübler-Rossová a David Kessler; Kasia Korda)