Jako společnost máme za sebou dva velmi náročné roky. Pro každého jinak. Někdo ztratil ekonomické zázemí, další někoho ze svých blízkých, jiný je prožil v extrémním pracovním nasazení, mnozí prožívají strach, osamění,….očekáváme až bude konečně líp a začneme zase žít. Jak se asi cítí naši pacienti, kteří si vyslechnou svoji diagnózu? Sdělí jim, že žádné zlepšení už nikdy nebude.

Jsou pro nás úžasnými učiteli. Některým to možná chvilku trvá, ale nakonec většina dojde k poznání, že jsou dvě možnosti. Mohou se trápit, užírat se nespravedlností světa a čekat na smrt a nebo mohou žít. Ano, cíl jejich dne se postupně mění. Nejdřív je to místo Sněžky Kozákov, potom místo procházky jen posezení na lavičce před domem, další dny potěší i pár krůčků po pokoji, později vděčnost za každý nový den. Na závěr “stačí” vědomí přítomnosti a lásky nejbližších … přijde  pokoj, který naplňuje každé setkání, každý pohled do očí, každý dotyk, každý nádech i poslední výdech.

I my máme dvě možnosti. Přejeme nám všem, abychom si uměli správně vybrat a  nenechali se semlít všemi těmi negativními zprávami a událostmi kolem nás. Abychom se uměli radovat z toho, co můžeme a netrápili se tím, co už nemůžeme. Abychom se uměli radovat z toho, co máme, místo toho, abychom se trápili tím, co jsme ztratili. Už nečekejme. Teď je ten úplně nejsprávnější čas na to žít a radovat se!

Tým domácího hospice 14 pomocníků

Článek vyšel v Semilských a Lomnických novinách.