Aktuality

Eutanazie ano či ne?

10.Bře 2022 | Žádné komentáře

Tentokrát otevírám velmi ožehavé téma. Často jsme svědky razantních argumentů a vzájemné nevraživosti na obou stranách barikád. Nechci rozdmýchávat oheň, jen se s Vámi rozdělit o můj postoj a přesvědčení.

Osobně bych nikdy nechtěla být jako zdravotník postavena do role toho, kdo půjde a vědomě ukončí něčí život nebo to jakkoliv umožní i kdyby to bylo se sebe lepším úmyslem. S tím bych nedokázala žít. To je věc, kterou, si myslím málokdo uvědomuje. Ano, i mě se velmi těžko pozoruje utrpení druhých lidí. Často mě napadají otázky PROČ?! KDY UŽ TOHLE SKONČÍ?!

Když se podívám do minulosti, utrpení bylo vždycky součástí každodenního života lidí. Přijde mi, že my jsme tuto myšlenku z hlavy vytěsnili. Chceme se mít zkrátka dobře a sebemenší nepohodlí nás vyvede z míry. Každá reklama nám říká, že je v pořádku se mít báječně. Jsme svědky spousta soudních sporů kvůli způsobenému nepohodlí…Marně přemýšlím, kdo nám kdy slíbil, že se v životě budeme mít jen krásně.

S tímto postojem je jasné, že vážná nemoc nás rozhodí na tolik, že než tohle, chceme raději smrt. Cítíme se zbyteční a nevýkonní. Ale opravdu nám utrpení nemá co říci? Opravdu je to jen marný čas?  Tím nechci říct, že bychom mu měli jít naproti.

Zažívám se svými pacienty a jejich rodinami poslední dny života. Přes veškeré naše snahy jsou provázené utrpením, slabostí, nemohoucností, ale přesto jsou často krásné a důležité. Právě v nich a možná právě skrze očištění přítomným utrpením jsou hluboké. Právě v nich padají ta nejdůležitější slova, gesta, pohledy…Právě v nich si někdy řekneme více, než za celý život. Jako bychom byli tváří  tvář utrpení lépe připraveni naslouchat. To, že smrt přijde přirozeně je pro ty, kteří zůstávají, podle mého názoru, velmi důležité. Vědí, že už nešlo nic dělat. Vědí, že TEĎ je ten ČAS. Viděli, že jejich blízký trpěl a přejí mu, že jeho utrpení končí. Ani dřív ani později.

Když přijíždím poprvé do rodin, občas se mi stane, že se mě někdo zeptá, jestli bych přece jen nemohla “pomoc” s nějakou formou eutanazie. Ve chvíli, kdy pořešíme hlavní příznaky a probereme, co pacienta trápí na duši, když ho ujistíme, že na to, co přijde nebude sám a bude postaráno i o jeho rodinu, když mu popíšeme, co vše můžeme udělat, aby jeho utrpení nebylo tak velké,… už se tahle otázka nikdy neopakuje.

A pak je tu ještě jeden velký otazník, který mě k hospicové péči vlastně přivedl. A to jsou hranice medicíny. Základní hospicové pravidlo je život nezkracovat, ale ani neprodlužovat. V domácím prostředí to není až tak složité. Nějak to vyplyne ze situace a i rodina ví, kdy neoživovat, kdy už nezasahovat a nechat své blízké přirozeně odejít, ale v nemocnici plné přístrojů a léků k obnově životních funkcí je to složitější. Lékař často balancuje na velmi tenkém ledě. Nechat jít a nebo napojit na přístroje? Rodina většinou není přítomná, neprožívá vše se svým blízkým a protože nemá dostatek informací ani představu, co bude když… samozřejmě chce, aby jejich blízký hlavně žil. Napojení na přístroje jistě zachraňuje mnoho lidských životů, ale jindy naopak velmi prodlužuje utrpení lidí i o dlouhé měsíce a tím i otevírá otázku eutanázie.

Jako cestu vidím ne se zbavit těch, kteří trpí, ale naopak být s nimi. Pomoci rodinám, které pečují, aby nebyly přetížené, protože to je také velká obava nemocných – aby mým utrpením netrpěli moji nejbližší. A zároveň neprodlužovat zbytečně utrpení těch, jejichž život už prostě končí. Myslím si, že pokud by se tyto dvě otázky začali lépe řešit, politici by se mohli zabývat důležitějšími věcmi, protože eutanazie už by nebyla na pořadu dne.

Přeji nám všem hodně naplno prožitých dní a oči otevřené, pro ty, kteří naši pomoc potřebují.

Za domácí hospic

Lucie Stránská

 

 

 

 

 

 

0 komentářů

Vložit komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.