Prožíváme čas dušiček. Čas, kdy vzpomínáme na naše blízké, kteří nás už opustili a také se zamýšlíme nad konečností našeho vlastního života. Nejčastější otázka, kterou nám lidé k tomuto tématu pokládají je: Bolí umírání?

Dnešní medicína velmi pokročila a možností léčby bolesti je celá řada. Na různé typy bolesti se používají různá analgetika a když se šikovně zkombinují, tak se dá bolest dobře zvládat. Existují např. opiátové náplasti, které se nalepí a udržují hladinu této látky po dobu 72 hod. Vyrábí se v různé síle a dají se kombinovat s léky na zvládání tzv. průlomových bolestí. Je to léčba, o které se nám dříve ani nesnilo.

Lidé se také ptají, co vše se dá zvládnout doma. Na to nelze dát jednoznačnou odpověď, protože se na své pacienty nedíváme jen jako na soubor příznaků. Ty se většinou doma dají zvládnout téměř všechny (od zvracení, přes bolest, nechutenství, dušnost, rány,…), ale spíše záleží na tom, jaké zázemí má nemocný doma, jestli doma vůbec chce být a jestli má někoho, kdo o něj může a chce pečovat.

Při doprovázení umírajícího neřešíme jen příznaky na těle. To, co nejvíce tíží nemocného bývají nedořešené vztahy, neodpuštění, skutečnost, že ho jeho blízcí nechtějí nechat odejít… To jsou věci, které umí potrápit mnohem více, než nemoc samotná. Na otázku, zda pacienta netíží jedna z jmenovaných věcí, často na začátku dostáváme odpověď: “Já mám vše vyřešené, se všemi jsem za dobře.” Pak přicházejí noční neklidy. Rodina nás volá, že nevědí, co si počít. Po hlubším osobním rozhovoru se dozvíme např., že pocit vyřešených vztahů je pouze domnělý. Někde hluboko se skrývá neodpuštění. Nemocný svádí vnitřní boje, často komunikuje s lidmi, kteří už zemřeli… až když dokáže odpustit nebo získá odpuštění, přichází smíření a pokoj. Noční neklidy ustanou a nastává čas, kdy může pokojně odejít.

V určité chvíli s pokorou přiznáváme, že tady už opravdu medicína nerozhoduje. Vítězí duch nad tělem. Ať si nemoc říká, co chce, pokud chce umírající ještě počkat, než se s ním přijde rozloučit dcera z Anglie nebo bratr z Brna, tak si na ně počká, i kdyby si třeba všichni lékaři světa mysleli, že to nemůže dopadnout. Stejně tak, pokud nemocný nechce, aby ve chvíli umírání u něho jeho blízcí byli, protože třeba ví, že by to pro ně bylo až příliš těžké, mohou se snažit jak chtějí a on využije tu jedinou chviličku, kdy odejdou třeba jen pro pití.

To, co asi tíží každého z nás je otázka: Je něco po smrti? Uvidíme ještě své blízké? 

Naši nemocní nás někdy nechávají nahlédnout klíčovou dírkou a vidíme alespoň záblesky. Obzvlášť ve chvíli, kdy se nemocný bojí odejít, přichází mu naproti jeho blízcí. Velmi často vidí svoji zesnulou maminku, kamaráda, syna, manžela,…mluví s nimi. Já už odpověď na tuto otázku sama pro sebe mám. Každý si k té své odpovědi musí dojít sám.

Co je však vždy dobré mít na paměti: že tou nejlepší vstupenkou ke klidnému umírání je mít vyřešené všechny své vztahy, ať už to přijde kdykoliv a jakkoliv.

Lucie Stránská 

Máte i vy otázky? Nebojte se zeptat. Ptát se můžete na emailu (hospic@hospic-semily.cz) nebo sms (774 617 803).